MARIÁNSKÉ LEGENDY BOHUSLAVA MARTINŮ

TEXT M. BUREŠE

Legenda z dýmu bramborové nati

Ta dobrá máti pramenů a světla,
bez níž by prý ani sedmikráska neodkvetla,
trůnící nad brambořišti k slunci čelem,
však nejkrásnější v dýmu bramborových natí,
když kolem ní chlapci jak poctiví svatí
s umazanými ústy od popele
v oblacích bramborové vůně k nebi stoupají
a sní teď o ráji.

Ta dobrá panímáma, v šeru kostela si stýskající,
sestoupila z oltáře a prošla září svící,
jak šetrní venkované sandály si zula za vesnicí.

V tom kraji kamení a říček,
kde modř nastříhala křídla vlaštoviček,
potkala se se svým synem v poli.
Krev na bocích mu dávno zrezivěla
a od trní rány až v srdci matku bolí.

Bez svatozáře, v tváři trochu vrásek,
v záhybech šatů vůni z pasek,
do stínu kříže usedla ta vdova:

„Můj synu milý,
v kamení mé srdce uvěznili,
a já bych chtěla žíti znova.
Proč tvá i moje utrpení
tesají lidé do kamení,
pod nohy mi staví chladný svícen?
Chtěla bych být jako všechny ženy
také z radosti a nejen z utrpení,
bosou nohou bych se chtěla dotknout petrklíče.“

„Matko moje milá,
ne moje krev, ale láska kéž by lidi vykoupila.
Což dost na tom není,
že v jejich dlani zrno čeká na spasení
a květ z něho unese celou oblohu?
Nechť zvětralý ten kámen
spadne z našich ramen
a k modru vzlétne srdce vězněné.
Ať všechny sochy vystoupí již z přítmí
a svatí ať se stanou lidmi
z té země motýlů a pomněnek.“

Když spěchali pláteníci na trh toho rána,
z kostelíků, zvoniček se rozezněla hrana,
která bouře, krupobití zahání.
Ale ani větřík nehnul listem,
jako v džbánku voda nebe bylo čisté.
Ta kostelní vrata dokořán jsou otevřena,
z oltáře prý sestoupila boží žena
a někde bloudí po kraji.
Kostelníci se to říci stydí,
odešla prý mezi lidi.
Zvony bijí na poplach a boží matku hledají.

Ti nejzbožnější, co každou neděli
o bohoslužbách v prvních řadách seděli,
nelenili a vydali se za ní.
To nejlepší vždy měli pro ni
i novou svatozář jí pořídili loni.
Ani u lidí nebyla bez důvěry,
vytesat ji dali s tváří starostovy dcery,
svatích tito bodří mecenáši.

I mužští chodili pak více do kostela,
krásu tváře chválili i oblost těla
mezi svými zdrávasy a otčenáši.
Hledali ji od ranního šera,
i přes poledne až do večera,
úřadů se ptali, u vrchnosti.

Zatím, ona v plášti zrajícího žita,
neučesaná a neumytá,
podle zvyku venkovanů prostých
spěchá k potoku, v němž zrána voda zebe.

V prstech drží vítr jako hřeben
a pročesává svoje dlouhé vlasy.
Ty plavé vlasy! Nebylo v nich zlata málo,
jak by je světlo z písku rýžovalo,
nad hladinou v těžké copy zaplétá si.

Nepoznali ji, jak pospíchali kolem,
viděli jen svoje lučiny a pole
a u potoka vesničanku.
Vesničanku, která sotva umí otčenáš a zdrávas,
Které chutná obyčejná strava,
z hospody si nosí levné pivo v džbánku.

Utrmácení a rozmrzelí
s nepořízenou se do vsi navraceli,
přesně podle úředního zvyku
dali přísnou důtku kostelníku.

Jak seděli tak spokojeni,
radujíce se z moudrého usnesení,
po vesnici roznesla se neuvěřitelná zpráva.

Chlapci, co na stráních kozy pásli
prý boží matku našli,
dobře se jí vede a je zdráva.
Kde že byla? Starší z obce vyskočili
a přes džbánek hleděli do tváří chlapců plných síly,
v jejichž očích pole kvetla.
Chlapci, snědí, jako by je slunce vypálilo z hlíny,
po níž chodí břízy a nad níž zrají jeřabiny do hořkého světla
ani trochu neshrbili před staršími záda,
odpřisáhli na své pruty, na svá kozí stáda,
kde boží matku viděli.

„Inu, jak jsme v polích kozy pásli,
mezi ženci seděla a pochutnávala si na podmáslí.
Každý se s ní o své sousto rozdělil.
Jako na oltáři měla vlasy zlaté,
místo svatozáře květovaný šátek
a zrovna pot si utírala z čela.
Jako by už dávno byla mezi námi,
každý z nás v ní viděl něco ze své mámy.
Vždyť prý také syna měla.“

Tito chlapci jako srnci ostražití, bdělí,
co věděli, to pověděli,
pravdiví jak jejich tvář k obrazu v bystřině.
Zatímco v nedopitých džbáncích piva
tvář starších zrcadlí se křivá
jak po smutné hostině,

boží máti, sestřenice jeřábu jak plamen čistá
srdcem našla svého Krista
v těchto chlapcích plných života a síly.
K čemu by jí bylo šero kostela a slzy voskovice,
Když kolem ní teď plály prudkým světlem slunečnice?
Ta dobrá máti pramenů a světla,
bez níž by prý ani sedmikráska neodkvetla
Dále mezi námi žije odvěká.
Po boku chlapců, jež vedle poskakují bosí,
vrací se do kamení i v dřevo chvějících se osik se srdcem člověka.

O UMĚLCÍCH

Těleso Victoria Ensemble založila v roce 2016 sopranistka a muzikoložka Viktorie Kaplanová Dugranpere, původně jako soubor zaměřený na historicky poučenou interpretaci staré hudby. Postupně se ze spolku Victoria Ensemble stala značka, která spolupracuje s umělci napříč obory a zaštiťuje pestrou škálu projektů své umělecké šéfové v různých obsazeních. Jedná se o autorská hudebně dramatická představení, crossovery propojující renesanční a barokní hudbu s možnostmi dnešní doby, ale o také projekty z oblasti písňové tvorby či současné klasické hudby. Victoria Ensmeble také pořádá vlastní koncertní řadu a festival vokální hudby Hlasy tří světů na pomezí tří krajů.

NeoKlasik orchestr (nko) je pražské hudební těleso, které v roce 2020 založil dirigent Václav Dlask. Název orchestru se opírá o předponu „neo“ představující moderní a inovativní pohled na klasickou hudbu s respektem k tradičním hodnotám starých stylů a kulturně- historických epoch. Dramaturgie nko se specializuje na neoklasicismus a další hudební styly 20. – 21. stol., které odkazují na dobové styly a formy. Koncerty, které pořádá, nabízejí široké možnosti interpretace klasické hudby napříč mnoha uměleckými směry (neobaroko, neoklasicismus, neoverismus neoimpresionismus, neofolklorismus a další).

Bohuslav Martinů (1890 Polička - 1959 Liestal, Švýcarsko) pocházel z chudé rodiny bez intelektuálního zázemí – narodil se jako nejmladší syn pověžného a obuvníka Ferdinanda Martinů a jeho ženy Karolíny na věži kostela sv. Jakuba v Poličce, kde vyrůstal dvanáct let. Přesto se jeho rodičům podařilo chlapcův talent podchytit a podporovat jeho rozvoj. Všemi fázemi svého uměleckého růstu se Martinů prokousával sám. Skladbu vlastně nikdy nevystudoval, přesto se ze samouka stal světově uznávaným skladatelem. Svůj talent rozvíjel s velkou pílí a houževnatostí a nezdary ho neodrazovaly. První a poslední věcí v životě pro něj bylo komponování, nezabýval se ani dirigováním, ani profesionální interpretací. Není proto divu, že jeho dílo čítá přes čtyři sta skladeb, tedy daleko více než u jeho současníků. Je mezi nimi šest symfonií, opery, balety a velké instrumentální koncerty, ale také drobné sonáty, komorní skladby nebo písně a sbory. Martinů celoživotně prahnul po novém poznávání hudby – jak starší, tak nové. Jako skladatel prošel mnoha vývojovými fázemi a vystřídal mnoho kompozičních stylů. V roce 1923 odešel do Francie, kde našel tvůrčí domov, a kde se také roku 1931 oženil se Charlotte Quennehen, která ho provázela ve všech strastech i radostech po celý život. Domů dojížděl na prázdniny a bližší sepětí s Československem mu nechybělo – až do momentu, kdy najednou kvůli okolnostem druhé světové války zpátky nemohl a později se vzhledem k politickým událostem do Československa již vrátit nesměl. K české krajině a zvykům své rodné země se pak vracel alespoň ve svých dílech, lidová poezie byla jednou z jeho nejsilnějších inspirací. V Americe, kde se ocitl v důsledku útěku před nacisty, byla jeho hudba vřele přijata a díky tamnímu hudebnímu zázemí dosáhla velkých úspěchů. Navzdory tomu Bohuslav Martinů nenašel ve Spojených státech nikdy nový domov. Paradoxem doby a politických okolností pak byla skutečnost, že se jeho skladby hrály více ve světě než v Čechách. Díky svému americkému občanství pobýval posledních šest let svého života střídavě na několika místech ve Francii, Švýcarsku, Itálii a USA. Uprostřed pilné práce jej v roce 1958 zastihla chmurná diagnóza – rakovina žaludku. Rok poté zemřel ve švýcarském Liestalu. Byl pohřben na Schönenbergu, v roce 1979 pak byly jeho ostatky převezeny do rodné Poličky.